Pusť si na

Pusť si nás na

Pusť si nás na

Proč nekupuju koblihy?

Už 28 let nekupuju koblihy. Vlastně je nesnáším a vyměnila jsem je za donuty.

Můj důvod nesouvisí s politickým hnutím. Má úplně jiný základ.
Je s ním spojeno moje vlastní trauma. Obsedantní představa, že když koblihu koupím, něco se stane.
A právě tady začíná můj příběh.
V červnu roku 1999 jsem dokončovala 5. ročník konzervatoře a se svým přítelem, bratrem a jeho přítelkyní Pavlou jsme se vydali za kamarádem do Itálie. Byl plavčíkem kousek od Rimini a vlastnil několik apartmánů přímo u pláže.
Cena za ubytko na 14 dní? Nula Kč. A to bylo pro studenty extra lákavé.
Bratr s Pavlou se zařizovali po svém. Já připravovala věci pro nás dva.
Den před odjezdem jsme se my dvě vydaly na společný nákup.

„Zapomněla jsem koblihy,“

…vypadne z Pavly, když zatáčíme na plzeňské křižovatce Klatovská–Americká.
„No a co? Vždyť to neva. Ty přeci nepotřebuješ.“
„Ale potřebuju.“
„Pavli… na koblihy se vyprdni. Jsou důležitější věci. Třeba pojištění. Máte?“
„Ne, to nemáme. Je drahý. A k čemu? Stejně se nic nestane.“
„No když myslíš…“
A tak jsme po cestě ještě koupily pár koblížků.

Vyjížděli jsme na noc.

Že prý to bude lepší, míň aut a tak.
Kluci se střídali v řízení.
Cesta byla celkem v pohodě a nad ránem? Z nějakého důvodu nás napadlo, že ušetříme i za dálnice a tunely. Sjeli jsme zhruba 300 kilometrů před cílem a mířili k cíli po tamních klikatých cestách v horských úžinách.
Co bylo k rychlé snídani?
Koblihy.

A pak se to stalo.

Okamžik, který v mém životě změnil všechno. I to, co teprve mělo přijít.
Vlastně to ani neumím popsat. Nebo umím, ale nechci zabíhat do podrobností. Abych zbytečně nestrašila. Všechno bylo jako ve zpomaleném filmu.
Opar.
Mlha.
Křik.

Naše auto totiž narazilo ve stokilometrové rychlosti čelně do náklaďáku.
Lidi.
Sanitka.
Strašné bolesti.
Strach.
Všechno jakoby z dáli a pak?
Pak přišlo ticho.
Můj pohled byl fixován na ní…
Na Pavlu, kterou přikrývali bílým prostěradlem.

Chtěla jsem se zvednout, ale ruce neposlouchaly. Nohy nefungovaly.
V náručí mě držel obrovský černoch a klidně na mě mluvil.
Přišlo mi že křičím, ale oni nic.
Drželi mě na místě.

Jako bych to všechno pozorovala z dálky.

Bratra museli vystříhávat z auta. Po operaci ho uvedli do umělého spánku.
Můj přítel (nynější manžel) to zvládl jen s pár tržnými poraněními.
Já zůstala čtyři měsíce upoutaná na lůžko. Následovaly problémy s chůzí, stabilitou a spousta dalších fyzických obtíží. Jenže ty vem čert!

Dovnitř se vám jen tak někdo nepodívá.

Na to, jak vás trhají myšlenky.
Jak nastupují výčitky.
Co by bylo, kdyby…

Ten propad je s vámi celý život.
Vrací se při pohledu na každou jinou nehodu.
Vrací se při každé delší cestě mých dětí, co podnikají večer. K ránu.
S jediným přáním: ať jsou všichni v pořádku.

Kdo hraje hlavní roli v tomhle případ? Koblihy! Proto je nekupuju. Nikomu. Nikdy. Neb by se mohlo něco stát.

Vím, že je to blbost.

Takže můj úkol na cestě životem?
Koupit koblihu.
Prozatím jen sobě. A pak se hnu dál.

OCD může mít velké množství podob. Jaké to jsou a jak z nich ven? Na to se ptám Zdeni a vy si celý díl můžete poslechnout zde 👉 https://bohunazdena.cz/produkt/podcast-bohuna-zdena-1-mesic/

🔊 K ukázce trefíte tudy: https://bohunazdena.cz/ukazky/ocd/

*Autor: Ivana “ BOHUNA“

Sdílet

Facebook
LinkedIn
WhatsApp