Dalo nám, naší rodince, vždycky práci udržet na konci léta stabilitu.
Někde ve věčnosti mizející momentka z žáru na konci léta 2016.
Kde manžel přidržuje kymácející se děti.
Předevčírem jsem míjela v Konstantikách, kde jsem u místního Vietnamského prodejce nakupovala pár blbostí, jednu rodinu, jejichž otec vyběhl z auta do pole a křičel:
“Už dost, už nemůžu, konec, z.urvený prázdniny”, a kopal do hroud hlíny.
Auto bylo otevřené a postávalo tam jeho znuděné potomstvo, kluk a holka, cca 12 a 13let.
Manželka se snažila něco říci, svěšená ramena rezignovaný pohled v dáli, koulející se slzy a snaha o stabilizaci, slabikovala: “tak ta no ka vár na nebo já nevím ach jo bu de něk de ta dy ne bo už ne vím …..”
Prostě vyčerpaná rodina v rozkladu.
V mysli jsem je objala soucitem a chtěla bych jim říct:
´to je normální, ruply vám nervy, nic si z toho nedělejte, prázdniny jsou dlouhé, dovolené nikdy nestačí nějak je pokrýt, vymýšlet programy pro děti, když padáte únavou, jojo, tohle znám.´