Kdysi jsme měli doma papouška.
Takovou specialitku.
Roselu modrou.
Byla krásná.
Papkala to, co dostala.
Nejlépe se cítila ve své kleci.
Byla extrémně háklivá, pokuds jí do její svatyně přidal cokoliv jiného, než to, na co byla běžně zvyklá.
Pár zajetých slov se naučila papouškovat.
Ale postupem času ani nechtěla létat. A volnost jí vadila…
Stejně tak pozoruju, že i nám lidem něco schází.
To co dostaneme, už ani nepřežvýkáme, ale pěkně spapkáme i s navijákem.
Cítíme se dobře tam, kde nám nepraská naše bublina. Tam, kde jsme zvyklí, aniž bychom se poohlédli kolem a tuníme svoje klícky jako nedobytné pevnosti.
Papouškujeme to, co nám vyplivne třeba AI. Stavíme si z toho vlastní realitu. Považujeme to za svatý grál, technologický výdobek lidstva, a tak zkratkujeme, aniž bychom chtěli vědět. Vytvořili jsme si z toho jakýsi “papouškovací úzus”.
Létat nechceme.
A volnost nám vadí.
Autor: Bohunka