Na začátek krapet ilustrativně…
Pokud někomu po autonehodě ošetřím ránu, pomohu zmírnit jeho bolest.
Pokud současně začnu zjišťovat, proč se na daném místě opakovaně bourá, požaduji bezpečnostní opatření a odpovědnost provozovatele, snažím se odstranit příčinu.
To přijde člověku logické, že?
Bhopál. Katastrofa, co jede v jiném „módu“ než autonehoda.
Je noc z 2. na 3. prosince 1984.
Lidé spí.
V indickém Bhopálu unikly z továrny na pesticidy desítky tun vysoce toxického plynu.
Z bezpečných domovů se stalo místo smrti.
Během několika následujících dnů zemřelo téměř 4 000 lidí….
Dlouhodobé zdravotní následky postihly obrovské množství místních obyvatel.
Katastrofa zasáhla přibližně půl milionu lidí – a mnoho z těch, kteří přežili, si odneslo dlouhodobé zdravotní následky.
Proto nemůžeme jednoduše říct: „Bhopál zabil několik tisíc lidí,“.
Musíme mluvit o celém příběhu. Ne, jen o jeho části.
Takže? Ti, co žili dál, se potýkali s poškozenými plícemi, očními problémy, s neurologickými obtížemi a s nejrůznějšími chronickými patáliemi.
Jak k nehodě došlo?
Nešlo o blesk, co udeřil „z čistého nebe“.
Šlo o průmyslovou katastrofu spojenou s bezpečností provozu továrny na pesticidy.
Její technické nedostatky nebyly žádným tajemstvím. Na rizika v provozu bylo upozorňováno už před katastrofou – místními představiteli, novináři i vlastními bezpečnostními kontrolami společnosti. V inkriminovanou noc se z nádrže dostal methylisokyanát (MIC), vysoce toxická chemická látka a do ovzduší unikly desítky tun plynu. Methylisokyanát je těžší než vzduch, proto se toxický mrak držel při zemi a za klidné noci se šířil do hustě obydlených částí Bhopálu.
Následky?
Ne na den.
Ne na týden.
Ne na jeden lidský život.
Na desetiletí!
Kdy jde logika stranou?
11.prosince 1984, jen několik dní po katastrofě, přichází na scénu světu známá Matka Tereza.
Ano, ta malá nahrbená žena, co po světě „nosí“ dobro a lásku.
Zasadily jsme si jí do hlaviček jako anděla, co zachraňuje ty chudé, ty z té třetí země.
Budí v nás soucit? Vykoupení opředené krajkovým závojem, které přetavuje v prazvláštní odér?
Proč ten odér smrdí?
Přijedete na místo, kde došlo k obrovské katastrofě, ztraceny jsou tisíce lidských životů, a Matka Tereza prohlásí: „Odpusťte. Všechny prosím, aby odpustili.“
Jak pomůže pozůstalým, postiženým odpuštění?
Odpuštění komu? Kdo může za tuhle katastrofu?
Kdo zaplatí léčbu? Odškodní rodiny?
Kdo zajistí, že se něco podobného nebude opakovat?
Jak se bude společnost, co nehodu způsobila, zodpovídat?
To jsou otázky, které „odpuštění“ neřeší.
A právě tady se začíná rozpadat jednoduchý obraz Matky Terezy jako univerzální zachránkyně chudých.
Mohou být černé vějičky na svatém obrázku?
Na jedné straně máme ženu v bílém, která přijíždí za chudými, hladí je po hlavě a říká světu, že jim máme pomáhat. (Na to se hezky kouká…)
Na druhé straně máme její faktické chování. A to třeba: přijímání financí od extrémně bohatých lidí, osob, co zpronevěřují milióny, lidí vedoucích manipulativní sekty a třeba i netransparentní dotování jejího řádu Misionářek lásky.
Uveďme si pár příkladů.
Např. Charles Keating, odsouzený za vydírání, spiknutí, manipulace a podvody, díky nimž jeho oběti přišly o značné peníze.
Je doloženo, že:
- Keating poskytl Matce Tereze značné finanční obnosy (podle Hitchensova článku šlo o milion dolarů),
- poskytoval jí k používání soukromé letadlo,
- osobně napsala soudci dopis, kde uvedla, že o jeho podnikání a projednávané věci nic neví
- a i přesto Matka Tereza žádala o shovívavost, protože je prý laskavý a štědrý k chudým.
Pak tu máme Albánii.
V roce 1989 přijíždí Matka Tereza do Tirany a pokládá kytici květin na hrob Envera Hodži – diktátora, jehož režim v roce 1967 zrušil náboženský život v zemi a tvrdě potlačoval jakékoliv projevy náboženství.
Proč žena, která se stala symbolem víry a lásky, pokládá květiny na hrob člověka, jehož režim církev a náboženství v Albánii potlačoval? Pronásledoval duchovní, zavírat a ničil mešišity, kostely, kláštery.
Proč vzdává hold člověku, který vytvořil v Albánii tvrdou stalinskou diktaturu: likvidoval politické odpůrce, posílal lidi do vězení a pracovních táborů, popravoval je, zrušil soukromé vlastnictví a zemi téměř úplně izoloval od zbytku světa?
Pokud půjdeme o kousek dál…
Chudí, kterým byla poskytována zdravotní péče v jejich charitativních domech v Indii, jsou podle kritiků hluboko pod úrovní hospice. Nemluvě o zdravotní péči a důstojnosti. Matka Tereza zde zastávala krédo, že pro lásku a vykoupení se musí trpět. Skrze utrpení dostanete odpuštění. a tak umírali i lidé, kterým by pomohla lékařská péče, ovšem do nemocnice zavezeni být nemohli. Proč? Péči by vyžadovali i ostatní.
Ženám, které nechtěly nebo nemohly vychovávat své dítě, nabízela jako alternativu k potratu jeho předání do péče řádu a následnou adopci.
Její veřejné postoje k potratu byly velmi jednoznačné – označovala ho za ‚největšího ničitele míru‘.
Jenže… co žena, která si těhotenství vůbec nezvolila? Žena znásilněná?
Sice hlásá, že je apolitická, ale jednobarevnost vypadá jinak.
Jde na ruku těm, co neštěstí a rozdílnost způsobují.
Využívá jejich soukromá letadla, má obrovské kontakty s mocnými, navštěvuje politické i církevní představitele, klaní se diktátorům. Je zahrnuta dary, řády, stala se nositelkou Nobelovi ceny za mír.
Mediální pozornost? Neskonalá.
Církevní pozornost? Bohorovná.
Stojí před námi žena, která využívá všeho, co jí bylo nabídnuto.
Bez skrupulí, bez ostychu, bez jakékoliv zodpovědnosti.
Vraťme se na začátek.
Bouračka.
Pořád na stejném místě.
Ošetřím zraněné.
Ale křižovatku neřeším.
Proč? Protože je pro mě prospěšné brát dary od těch, kteří to nebezpečné místo postavili.
(viz. příběh Matky Terezy)
Najděte si chvíli a rozpleťte nit dalšího poznání.
Pomůže Vám epizoda LÁSKA, kde Zdeni říká: „Kde není soucit, není láska, kde není láska, není pravda.„
Celá epizoda zde: https://bohunazdena.cz/produkt/podcast-bohuna-zdena-1-mesic/
Ukázku si pusťte na odkaze níže:
Autor: Ivana „BOHUNA“ Vrzáková