Měla jsem kámošku.
Martinu.
S Martinou jsem pařila. Lovila první kluky. Jezdila vlakem výletit. Spala pod širákem. Pila alkohol, kouřila první marjánku… 
Prostě v tom věku dospívacím jsme spolu prožily a sdílely ledacos. 
Martina se sem tam stahla. Extrémně.
Nerozuměla jsem tomu…
Bylo nemožný ji na cokoliv utahnout a přecházelo to do pozice naprostý rezignace. Neschopnosti se hnout…Visely jsme spolu na drátě a hodiny a hodiny kecaly. Říkávala mi: „Mam depku! Zase…“
Já odpovídala: „Vys*r se na to. Kecáš!“, a odváděla jsem pozornost jinam.
Martina to neměla úplně jednoduchý. To v čem žila. Jak žila. Co chtěla, jak moc se snažila a čeho jí nešlo dosáhnout.
Bylo jí 22, když se dostala na lepší pozici v jedné nadnárodní firmě,Ta jí odvelela na stáž do Anglie. Leckdo jí to v tý době záviděl, ale její depky se prohloubily ještě víc.
Světlých dnů ubývalo.
Třeba dva dny před mojí svatbou vzkázala, že mi za svědka nepůjde.
Pak se narodila Viki. Moje dcera. Vrátila jsem se z porodnice a vytáčela její číslo. Dobrejch pár dní mi to nikdo nebral.
Pak to zvedla její maminka.
Můžu mluvit s Marti?
…Ona tu neni.
A kdy se vrátí?
… Už nikdy.
Jak nikdy? Kam jela?
… Nikam.
A kde teda je? Slíbila jsem jí, že jí dám vědět, až budem s Viki doma. Chtěla jí vidět.
… Jenže ona už jí neuvidí.
Proč? Se mnou nemluví?
… Ne. Nemluví… Už nikdy s tebou mluvit nebude.
Jak to myslíte?
… Martina umřela.
Až později jsem se dozvěděla, co se stalo.
Jak odešla.
Říkám si… Možná to takhle nemuselo být. Mohla jsem jinak reagovat. Jinak se chovat. Jenže to je na bázi coby-kdyby. Spousta nezodpovězených otázek. Pak už bylo pozdě…
Se Zdenou jsme natočily další díl. Díl o depresi. Mluvíme v něm otevřeně, bez strašení, ale i bez zlehčování.
Proč? Protože čím dříve člověk pochopí, co se děje, tím větší má šanci najít cestu ven.
Ukázka zde: https://bohunazdena.cz/ukazky/deprese
*Autor: Ivana “ Bohuna“