Nikdy jsem neměla přání učit se japonsky, nikdy jsem nemyslela, že budu japonštinu potřebovat.
Co se týče Japonska, byly mé znalosti na úrovni průměrného všeobecného přehledu.
Jenže: V červnu jsem podnikla nejriskantnější výpravu mého života vůbec, a sice vypravila jsem se se svým těžce nemocným synem Šimonem, v doprovodu Václava Mráze, do Japonska.
S Václavem jsme takto Šimonovi splnili jeho velké přání.
Ale tím to zdaleka neskončilo.
Šimon se totiž v Japonsku, Tokiu, seznámil s jednou velmi empatickou bytostí.
A tím to též neskončilo, protože ona bytost v polovině října se svou maminkou přiletí do ČR.
A my pro ně budeme mít program, a to mi vytvořilo nutnost učit se Japonsky.
Zatím jsem u třetí lekce.
Do půlky října jich plánuju mít dobře zvládnutých aspoň pět.
Jde mi to pomalu, protože japonština má poměrně jednoduchou gramatiku, což ji dělá mnohovýznamovou, nemá jednotné a množné číslo například.
Vše se odvozuje od kontextu.
Je to tedy velmi vnímavý jazyk bez pevných bodů.
Skoro vše končí na samohlásku a nemají hlásku “L”.
No, tak mě samotný život dovedl až k japonštině…