Měla jsem takový menší halucinogenní stav v jedné plzeňské uličce v centru.
Čekala jsem na Bohunu, páč jsme šly natáčet povídání o zdravém stárnutí,
a mně se udělalo šoufl z toho vzduchu v té uličce (Bezručova ul., Plzeň)
Jakoby ta ulice nepočítala s pěšími,
všude plula auta.
Parkovala a sunula se. Celá ulice se vlnila pod ploužením těch aut a v každém autě jedna, max 2 osoby, rozčileně hledající, kde zaparkují.
Vzduch byl hnusný.
A v ten moment jsem se přemostila mentálně do Tokia a vyvolala jsem si vzpomínky
na tokijský vzduch, který byl čerstvější než promenáda v Mariánských Lázních.
Ostatně i Londýnský vzduch byl čerstvější v době špičky než ranní vzduch v Plzni v době prázdnin.
Vloudila se mi do mysli otázka:
'Jak to, že 13ti milionové Tokio má vzduch čistější než 170tis Plzeň.
A jak to, že 8mil Londýn je na tom se vzduchem zjevně také lépe než 170tis Plzeň?'
Věru mě neuklidnil fakt, že 1mil Praha je na tom hůř než Plzeň, tak co si stěžuju.
Navíc nám přijede návštěva z Tokia v říjnu, dívka s maminkou, se kterou se Šimon seznámil v Tokiu se vydá za krásami Prahy i s maminkou. No, upozornila jsem je dopředu, že Praha, to je především moře aut a zkažený vzduch, tak ať jsou na to připravené, odpověděly, že ano, že s tím počítají, že jsme zemí automobilů.
My v ČR máme holt města pro auta.
Máme vsugerováno, že je to tak normální.
No, a po natáčení jsem jela domů MHD, trolejbusem.
Už dávno se v MHD neotevírají okýnka aklimatizace jede v úsporném režimu.
Vzduch uvnitř trolejbusu byl na padnutí.
Nevolnost ještě větší než dýchání automobilových zplodin venku.
Žiju zkrátka v zemi, kde jsou lidé jednoznačně potvrzováni v tom,
že jezdit v autech i jen tak do města je normální, nezadatelné lidské právo,
protože stejně v té MHD to stojí za prd, přinejlepším.
Těžko můžeme chtít, aby lidé, co MHD jezdit nemusí, MHD dobrovolně jezdili, když je to MHD takové, že překonáním 12 km v MHD má člověk žaludeční nevolnost.