Ano, tenhle příspěvek bude právě o něm.
Šťastni můžeme být, když…
… svítí sluníčko.
… jedeme konečně na dovču.
… se nám něco povede nebo se nám prostě jen daří.
… si třeba koupíme nebo získáme něco, po čem teď zrovna toužíme.
… ujíždíme na pocitu, že se o nás někdo postará, nebo nám jen tu myšlenku vnukne. (třeba jako přiložené slibující foto a starost o celou naší rodinu )
Všechno to výše zmíněné zní hezky.
Když to máme, tak máme i ono ŠTĚSTÍ.
Jenže to výše zmíněné, aby bylo skutečné, MUSÍ MÍT PODMÍNKU. Prostě musí.
Myslím tím, že…
… pokud slunce nevyjde, nebudu šťastná?
… pokud nemám prachy nebo čas a na dovču se nedostanu, nebudu šťastná?
… pokud se mi nebude dařit, nebudu šťastná?
… pokud po to, po čem toužím, nedostanu, nebudu šťastná?
… pokud se o mě nikdo nepostará, tak nebudu šťastná?
Aby se v tom člověk neutopil, bylo by potřeba upustit od potřeby štěstí. Štěstí , jako hodnoty. Štěstí kvete pouze tehdy, má-li podmínku.
Co to zkusit bezpodmínečně?
A pak ten stav nenazývat štěstím?