Přesně tohle jsem si říkala, když jsem kupovala letenky do Jižní Koreje.
Jsem cestovatel-pozorovatel. 🌏
Nejezdím si odškrtávat památky.
Jezdím koukat na lidi.
Na to, jak přemýšlejí.
Jak žijí.
Co považují za normální.
Letenky byly koupené půl roku dopředu.
A pak začala příprava.
Čím víc jsem se do Koreje nořila, tím víc mi bylo úzko.
Týden před odletem jsem byla rozhodnutá, že nikam nepojedu.
A pak?
Severní Korea si kousek od jednoho z míst mého pobytu jen tak cvičně vystřelila pár raket do moře.
Skvělý načasování.
Nakonec jsem ale jela.
A jestli bylo něco, co jsem chtěla vidět ze všeho nejvíc, byla to DMZ – demilitarizovaná zóna.
Místo, které před více než 70 lety rozdělilo jednu zemi na dva naprosto odlišné světy.
Jako turista se tam dostanete jen s certifikovanou agenturou.
Vyplňujete formuláře.
Předáváte osobní údaje.
Posloucháte instrukce, co smíte a nesmíte.
Nevzdalovat se od skupiny.
Protože občas se nějaký turista zatoulá.
A pak se z druhé strany hranice ozve, že v Severní Koreji našel svůj vysněný ráj.
Během cesty vás několikrát kontrolují ozbrojené hlídky. Korejci i Američani.
Všude zátarasy.
A pak vás autobus konečně vyplivne v cíli.
První zastávka?
Návštěvnické centrum.
Dvacetiminutový dokument o násilném rozdělení země.
A když říkám násilném, myslím opravdu násilném.
Seděla jsem v sedačce, propadala se hlouběji a hlouběji, bulela a bylo mi fakt blbě.A najednou mě něco začalo rušit.
Křup. Křup. Křup.
Popcorn.
A chipsy…
No TWL!
Lidé kolem mě si během těch záběrů normálně dávali občerstvení.
Jako by sledovali nedělní film.
A to mnozí z nich přijeli navázat stužku se vzkazem pro část rodiny, která zůstala na druhé straně hranice.
Po filmu si můžete zazvonit na Zvon míru.
Za poplatek.
Pak se podívat špionským dalekohledem do Severní Koreje.
A přemýšlet nad tím, jak absurdně blízko může být úplně jiný svět.
Je to dost depresivní.
Ale to největší překvapení teprve přijde.
Vyjdete ven.
A nestačíte zírat.
Piknikové deky.
Stánky s jídlem.
Suvenýry.
A obrovské pouťové atrakce.Houpací loď.
Kolotoče.
Horská dráha.
Jako by se nic nestalo.
Kdybych to měla převést do našich poměrů…
Představte si, že by vedle Lidic stála malá pouť.
Kolotoče.
Cukrová vata.
Střelnice.
Nebo že by přímo na Terezín navazovala Matějská pouť.
Zvláštní, že?
Je to prostě jiné.
Jiná kultura.
Jiné zvyky.
Tohle je jen můj malý vhled.
Jeden vypozorovaný střípek.
A zatímco já pozoruju a skládám mozaiku, Zdena = Ivanka Kyselková jde tradičně mnohem hlouběji.
Díle Bolesti multikulturality popisuje svůj střet s odlišnými kulturami, kdy jela na dovolenou se zcela neznámými lidmi a navíc z naprosto odlišných kultur.
Co tohle poznání s sebou přináší?
Jak se dívat na mísení kultur, pokud některé z nich nejsou zcela bez předsudků?
A vede to k vzestupům, nebo spíš pádům?
O bolestech multikulturality a o tom, proč si často nerozumíme, je náš podcastoý díl Bolesti multikulturality.