Asi by mezi těmahle dvěma slovy mělo být “rovnítko”, ale co když…
… se to umění nedělá jen pro krásu?
… nám to umění nepřinese opojné zážitky?
… jeho poselství na nás dopadá jinak, tak nějak nečekaně jinak?
… se nedejbože dotýká třeba i skrytých černých děr, o kterých se raději nemluví?
…. poukazuje na celospolečenské problémy? A to dost realistickou formou!
… tě zavede na tenký led, kdy vidíš pitoreskní příběhy lidí těsně před jejich smrtí, smrtí o které zatím neví, smrtí způsobené následkem výbuchu bomby?
No… síla… ???
Tak přesně takový bylo představení 100 songů na Nové scéně Národního divadla.
Celý děj otvírá téma teroristických útoků na vlaky v Madridu v roce 2004 a zpodobňuje chvíli před tím, než se pro některé zastavil čas…
A ano, ve frontě na “dámskej” i v divadelním báru jsem si vyslechla různé rozhovory na dané téma i jeho zpracování, samože vedené s různým nábojem…
Tak si říkám ANO, maj pravdu, krása opravdu vypadá jinak, ale: PROČ SE JÍ NECHAT OPÍJET?
Realita je realita a ta krása?
Tak ta nejen že má pro každého odlišnou formu, ale navíc je velmi prchlivá.
Zamyšlení napsala Bohuna
