Jaký otázky jsem jako malá od svý babi fakt milovala?
IVANOOOO???
Proč se pořád na něco ptáš?
Ti nestačí, že jsem ti to řekla? A tak to prostě je!
Kdy už konečně začneš poslouchat? Copak tomu nerozumíš?
Byla bys tak laskavá a mohla dělat přesně to, co ti říkám?
No a pak povětšinou existovala samo-otázko-odpověď tazatele: Seš snad úplně blbá? Nebo co…
………………………..
Už tenkrát jsem věděla, že jakákoliv reakce na výše zmíněné je špatná.
Pokud jsem se vehementně bránila, bylo to považováno za drzost a já si musela dojít přes silnici uříznout vrbovej proutek.
Ten byl obratem použit s náležitou vehemencí na místa, kam jsem v duchu posílala vykonavatele.
Pro zmírnění následného vzteku jsem pak vzala kudličku… a řezala do kůry proutku tak, abych po obvodu vytvořila různé ornamenty. Alespoň něco hezkého na tom bylo…
Takovej muj malej zklidňující “rituálek”.
Vlastně jsem byla trestána nejen za to, že neposlouchám, ale hlavně za to, že se ptám.
Že se ptám na věci, kterým chci porozumět.
Že fakt nejsem blbá.
Že tohle neni drzost.
A že chci opravdu vědět.
Né jen něco papouškovat, ale proniknout dál, zjistit, co je za tím, kam až to sahá a jestli jsem schopná to nějak pojmout, nebo dokonce pochopit.
Tenkrát to vzbuzovalo ohromnou míru mého vzdoru…
Jenže čas běžel a já zjistila, že tahle cesta nikam nevede.
A dnes?
Hele… co si budem nalhávat…nejsem svatá a ani jsem nikdy úplně svatá nebyla. Jen jako babka tuhle nálož nebudu svým vnukům, ani nikomu dalšímu dopřávat.
Takže?
Ptám se furt.
Ptám se dost.
A zjišťuju.
Zjišťuju v různejch rovinách.
A až potom si udělám rozbůek. Takovou malou analýzu.
Teď mám na ptaní už nějakej ten pátek ZDENU.
Je tím, kdo na mé všetečné otázky odpovídá, a naše rozhovory se vedou v různých rovinách.
Tímto Bohuna Zdeně DĚKUJE.
