Anebo jsme schopni to v čase pozměnit?
Je to pět let.
Jenom pět let…
Krátké pojednání o nás všech.
Tenkrát jsme se vrátili z hor, italskejch, a koronavirus prej začal tam.
V neděli jela Viktora na intr…
Volala maminka její spolubydlící, že s ní být na pokoji nesmí. Ať jí najdou jiné místo. Nechali jí spát v kumbálu s košťatama a věcma na uklízení. I v jídelně jí vyhradili oddělené místo!
Když přišla do školy, posadili jí do poslední lavice. Mezi ní a ostatníma byla jedna řada volná.
Spolužáci jí nadávali.
Učitelé dávali najevo svůj nesouhlas s jejím pobytem ve třídě a ve škole též.
Vydržela to dva dny.
Pak si jí zavolala jedna z nejvyšších.
Nařizuje jí, aby do školy nechodila. Musí být v karanténě a z intru se odstěhovat. (Podotýkám, že jí nic nebylo.) Odstěhovat se musí hned. Hned dneska!
Nechtěla.
Jediný, na co se tenkrát zmohla, bylo: Nic mi není. Jsem otestovaná. Máma mi to zaplatila.
Odpoledne mi volala a plakala. Řekla mi o své lži.
Řekla mi, jak se k ní ostatní chovaj, jak se cítí.
A taky že to ještě chvíli vydrží.
Mám to všechno v živé paměti…
Den na to zvedám telefon, volá jedna z těch nejvyšších, jak prej je to s těma testama, a jestli je všichni máme i když jsou tak drahý a…. nenechala jsem jí domluvit! Pověděla jsem jí pravdu. Že vím, že dcera lhala. A že se jí nedivím. Že takovejhle lynč nejen od spolužáků a jejich rodičů, ale i celýho učitelskýho sboru by nevydržel ani kůň, a být v její kůži, udělám to samý.
Pro uklidnění celý situace jsme se nakonec dohodly, že jí odvezu.
Na intru i ve škole si musela zbalit vše do posledního puntíku.
Nařídili jí bejt doma 14 dní.
Pár hodin jí neomluvili…
No a nakonec dostala trojku z chování.
Bála se mi to říct.
Ale mě ta trojka nevadila. A nevadí.
Fakt ne.
Je to pět let.
Jenom pět let…
… a my tak rychle zapomínáme.
Vaše Bohuna
