Naprosto schválně a mam to už dlouho, jen příčina toho “nemluvení” je vždycky někde jinde.
Když jsem byla malá, nemluvila jsem s tím, kdo mi momentálně naštval. Nejvíc samože s rodiči. Nebylo se mnou k hnutí. Prostě jsem naštvaná a basta fidli! Třeba i tejden, 14 dní jsem to vydržela…
Pak přišlo další období, kdy jsem mluvila až moc. Do té pusy (=huby) jsem si neviděla. 
Odřezávala jsem tím ty, které jsem neměla ráda. Nebyl prostor na nikoho a nic jinýho.
No a díky tomu jsem pak taky nemluvila.
No a teď?
Mluvím i nemluvím.
Dost toho nevím. A ani nikdy vědět nebudu.
Hodně se ptám.
Ptám se proto, abych věděla.
Prostoru je nekonečno, lidí se tam vejde dost, pojmout se může ledasco.
A i přesto… Stále dost nemluvím.
Často mlčím.
Pozoruju…
V klidu.
Nemluvení dostalo úplně jinej rozměr.
Bohuna
